Pasťák a nebo diagnostický ústav. Mnohým z nás to splyne v jedno a přitom to stejné není. Je to ale něco, kam chodí zlobivé děti, na které už rodiče nestačí. Nebo ne? Jaké jsou rozdíly a jak to tam doopravdy vlastně funguje? O tom jsem si povídal s Danem, který má zkušenost z obou zařízení a příběhy, kterými si za život jen tak neprojdeme.
Řekni mi prosím, jak se jmenuješ, kolik je ti let, kde jsi vyrůstal a co děláš?
Jmenuji se Daniel, je mi 22 let a vyrůstal jsem na Ústecku v Litoměřicích. Pak jsem se přestěhoval na Liberecko a z Liberecka do Prahy.
Aktuálně bydlím v Liberci a pracuji jako hotelový číšník.
Dělám s tebou rozhovor hlavně kvůli tomu, že jsi byl v pasťáku. Nebo v diagnostickým ústavu? Je to to samý?
Diagnostický ústav je to, kdy čekáš na verdikt soudu. Pak až je ústavní péče, což je vysloveně pasťák.
A ty jsi byl kde?
Já byl v obojím. Když jsem ještě bydlel v Brodě, tak můj kurátor navrhnul ústavní péči. Dva měsíce jsem byl v diagnostickým ústavu, kde jsem čekal na rozsudek soudu a pak jsem šel do ústavní péče. Ústavní péče byla v pohodě, dostal jsem se do toho asi nejmíň hlídanýho ústavu v republice. Fungovalo to tam jako intr. Za ty dva měsíce v diagnosťáku jsem se ale domů nevrátil ani jednou, protože to mámin přítel nedovolil.
To nechápu, proč?
No protože se mě chtěl zbavit a mojí mámě zákazal mojí víkendovou vycházku schválit. Ve zkratce to bylo tak, že za veškerý problémy, co měl s mojí mámou, jsem mohl já. A já jsem si pak v jeden okamžik řekl: „Když nebudu doma, nebudou problémy.“
Doma jsem se moc neukazoval a on to potom hodil kurátorovi. Na to konto jsem se dostal do ústavní péče. Kvůli němu jsem se z diagnosťáku skoro vůbec nedostal. Dohromady jsem měl asi 2 vycházky, kdy jsem šel ven po Praze.
Ale tak to jsi měl celkem hodně volný, když jsi mohl bejt po celý Praze.
Tam to bylo na pár hodin jako odměna, když se člověk nedostal do konfliktu nebo tak.
Chápu.
Po tom, co padnul rozsudek, že půjdu do ústavu, mě přestěhovali a hned ten den jsem dostal vycházky. Už ten den, co jsem se tam nastěhoval, jsem měl povoleno jít normálně ven a do určitý hodiny se vrátit.
Věděli, že seš dobrej.
Jo, já se toho pasťáku zbavil před zletilostí a to jsem tam měl bejt do osmnácti. Pětkrát nebo šestkrát jsem sice utekl, protože jsem jednou např. měl jít s kámošem oslavit moje narozeniny, ale zrovna jsem nedostal volno a tak jsem utekl. Ale ráno jsem se normálně vrátil.
A jak se tam řeší to, když utečeš?
Podle toho, jak moc velkej průser to je. Ale nejhorší trest tam je třeba to, že tě daj na Křešín. Což je vlastně budova, která je součástí ústavu, akorát je někde na Vysočině. Funguje to tam jako pracovka a když tam jedeš za trest, tak tam např. děláš dříví, věci okolo baráku, ale jezdí se i na výlety a tak. Je to prostě jako ústav, ale pracuješ tam. A nemáš tam teda telefon no, půjčej ti ho třeba na půl hodiny denně.
A jak dlouho tam tak jsi na takový samotce?
To taky záleží na průseru, ale většinou na tejden a když uděláš nějakej velkej průser, tak třeba i na měsíc.
No a útěk se považuje za jak velkej průser?
Útěk je jeden z těch největších. Ale záleží i na tom, jestli se pak vrátíš pozitivní na drogy a podobně. Ten pasťák fungoval tak, že když jsi přišel z výcházky, tak ti dali test na alkohol. Ale když si se místo vydechování nadechoval, tak to naměřilo nulu. O těch lidech, co tam chlastali, se vědělo, ale nebyli problémoví. Tam i když člověk regulérně fetoval a plnil plány, nedělal problémy, tak byl v klidu. Plány typu jít si zaběhat, něco uklidit nebo s něčim pomoct na oddělení a za to se bodovalo. Co bod, to koruna a pak nám to vypláceli ve stravenkách. Ty sice brali jen v Bille, ale měli tam výbornou sekanou v housce.
(Ilustrační foto výchovného zařízení Klíčov, Zdroj: www.klicov.cz)
V sedmnácti jsem si v Praze našel novou přítelkyni a jednou jsem k ní měl jet na víkend. Bylo to tak, že ti víkendový vycházky musel potvrdit kurátor a rodič. Ale moje mamka se s PC moc nekamarádí a tak jsem si ty povolenky s jejím vědomím psal sám. Kurátor mi to ale nepotvrdil a když mu pak ve čtvrtek odpoledne volali z ústavu, tak jim na férovku řekl, že na to zapomněl a stejně už má padla, takže to nepotvrdí. V tu chvíli mi doslova ředitel ústavu řekl, že se nebude divit, když uteču. Samozřejmě za podmínky, že z toho budu mít postih. Tak jsem zdrhnul, na víkend a po tom jsem si myslim zrovna odkroutil ten Křešín.
Pak jsem zdrhnul znovu, už na 3 měsíce, k tý holčine bydlet. Byl jsem celostátně hledanej, ale na školu a praxe jsem nesral. Chodil jsem i na brigády.
Po 3 měsících mi volala máma, že se prej musim vrátit, nebo na mě ty policajty zavolaj. Po asi dvou dnech přemlouvání jsem jí řekl, že se tám vrátim za podmínky, že mě odtamtuď pustěj. Byl jsem v ústavním zařízení Klíčov a oni dřív měli i dálkový oddělení, což znamená, že nejsi permanentně na ústavu a jednou-dvakrát do tejdne se tam chodíš kontrolovat. A tohle jsem si vydupal asi půl roku před osmnáctinama. Jediný, co sem vlastně musel udělat bylo to, že jsem si odkroutil týdenní trest bez vycházek a jakejchkoliv výhod, protože jsem byl na útěku – aby to bylo fér vůči ostatním. Kurátor s tim hrozně nesouhlasil, ale musel to potvrdit, protože mu to ústav nařídil.
Měl na tebe trochu pivku, ne?
Vždy, když jsme spolu měli sezení, opakoval ty stejný věty. Když jsme se bavili o tom, proč to doma nefunguje, protože jsem se neustále hádal s máminým přítelem, se mě ptal, proč nedělám nic pro to, aby to fungovalo. A já mu řekl.. „Snažil jsem se o to pět let, proč by to mělo jít teď?“
Co bylo hlavním důvodem k tomu, že ses tam dostal?
To, že jsem si řekl, že nebudu doma a nebudou problémy, pro kurátora znamenalo útěk z domova. Prostě za tebe, dokuď nejsi zletilej, maj zodpovědnost rodiče a když utečeš, můžou na tom bejt biti. Další důvod byl pozitivní test na marihuanu. Na cestě autobusem do ústavu jsem mojí mámu proklel.. řekl jsem jí, že jí nenávidim, že už s ní nikdy v životě nechci nic mít společnýho, ale zpětně jí to nemám za zlý.
V kolika jsi začal hulit?
Já nevim, poprvý asi v patnácti.
A nějak intenzivněji si začal hulit kdy?
Asi v 16. Ale bylo to jen krátký období, nikdy jsem nehulil extra pravidelně. To trvá do teď, hulim příležitostně, když jdu na nějakou akci nebo tak. To samý mam s chlastem. Doma mám několik flašek chlastu, ale jen tak se ho nedotknu.
V Praze na střední jsem měl ve třídě huliče, který měli vždycky totálně přehnojený skéra a když jsem si s nima někdy po škole zahulil, tak jsem sotva dojel domů a doma jsem hned odpadl. Pro mě, když už, je nejlepší venek, pravej vesnickej veneček. Ale oni hulili bongy před školou, po tělocviku, mezi školou, po škole, no tyvole.
Školu jsem měl ze 40% plnou retardů. Skoro většinu času jsem ve škole prospal, ale měl jsem čistej průměr tři.
Tak to jsi spal docela dobře.
Ale oni si to zapisovali ve škole a pak se to doma ještě učili a stejně dělali reparáty. Byli to fakt matláci.
Jak bys popsal lidi, který tam byli s tebou?
Řekl bych, že se do ústavu dostanou dva typy lidí.
Jeden typ je ten, kterej si to vysloveně zaslouží – fetujou, kradou nebo to jsou násilníci.
Třeba jeden klučina, kterýmu maminka vždycky všechno koupila a jinak ho měla v píči, se chytil špatný party a už ve dvanácti fetoval.
Druhej typ, to je teda menšina, jsou třeba lidi se špatným rodinným zázemím. Potkal jsem tam například kluka, jehož máma doma vařila perník. Pak tam byl kluk z děcáku, kterej z toho byl strašně ukřivděnej a ten mě nesnášel.. ale on měl averzi vůči všem lidem. A další byl sice hodnej, ale je to ten typ, kterej se tam dostane, i když za to třeba zrovna nemůže a ten ústav ho pak zkazí.
Dostanou se tam i lidi, který se například sebepoškozujou a rodiče je pak ze zoufalosti hoděj do ústavu.
Ale tak to pak asi ti slabší dostávaj bídu, ne?
Z většiny. To jsem měl zrovna já v tom diagnosťáku a dostal jsem hroznou šikanu. Řekl jsem si, že budu hodnej a vrátim se domů. Nebudu se extra bránit a budu se snažit nedostat do konfliktu. A to byla největší chyba. Každej si pak ze mě udělal otloukánka. Takže diagnosťák byl peklo.
Dva největší zmrdi, co já jsem tam v tom diagnosťáku zažil, když jsem čekal na rozdusek soudu, byli ten ukřivděnej a pak druhej, kterej měl uplně vymatrovanou hlavu, doslova.
A pamatuju si, že jednou jsem měl vycházku společně s jedním z těch kluků, s tím ukřivděným, kterej mě ještě s jedním chtěli střískat. Nechtěl jsem bejt v Praze, protože mě naháněli a tak jsem nastoupil na autobus do Turnova, kde jsem se na pět minut potkal s přítelkyní a zase jel zpátky do Prahy. Ale oni mě při nástupu do autobusu stihli vyfotit a já měl pak průser i přes to, že jsem neudělal nic špatnýho.
(Ilustrační foto, Zdroj: www.mapy.cz)
Kolik bylo tomu „ukřivděnýmu“?
Hele, v tý době mu bylo tak šestnáct-sedmnáct. To byl kluk, kterej se bavil se skinheadama nebo se smažkama a s těmahle existenecema. Ten byl schopnej mámě vyhrožovat, že na ní ty skinheady pošle, když mu řekla něco, co se mu nelíbilo. Hrozná svině.
Teď se mi vybavil i jeden kluk, kterej tam udělal ozbrojený elpaso, vykradl trafiku myslim. Vůbec nebyl svině, nebyl konfliktní, obecně nedělal problémy a normálně komunikoval. Už nevím, proč to udělal.
Mnohem horší ústav než to, kde sem byl já, byl… teď mi vypadl název, ale byla to bejvalá věznice předělaná na ústav. Je to čistě pracovka a tam se dostávaj ti z nejhorších.
Soud mě tam chtěl původně poslat, nebejt táty, kterej mi tam snad poprvý v životě pomohl.
Můj táta je bejvalej trestanec a moc dobře věděl, co to je za ústav. Tam právě většinou končej lidi za to ozbrojený elpaso atd. V takových ústavech jsou ti vychovatelé fakt přísní a snažej se ty lidi vychovávat.
Mluví tam s tebou vychovatelé upřímně?
Hele, je tam několik druhů vychovatelů. Většina vychovatelů často byli v sociálních zařízeních, jako třeba psychologové, psychiatři atp.. Je tam druh, kterýmu je u prdele, co tam děláš, dokuď si děláš svoje. Máš tam zase typ, těch je uplně nejmíň, který se o toho chovance fakt zajímaj. Buď se o tebe zajímaj kvůli tomu, aby si k nim měl důvěru, ale ve skutečnosti to nemyslej vážně a pak tam máš typ, kterej se skutečně zajímá a myslí to skutečně vážně. Rád vzpomínám na vychovatelku Míšu, byla to lesba a měla tendenci se s tebou bavit jak chlap, bylo to super. S ní jsme chodili bruslit, běhat a s ní jsi mohl probrat všechno. Řešili jsme s ní i její frajerku a tyhle věci, bavila se s tebou jako s kámošem. A to, co jí vadilo, řekla na plnou hubu. Ale i to, co se jí libilo. Tohle je super a tamto je na píču. Byla super.
Pak tam byl vychovatel Babánek, to byl snad nějakej turek nebo co a ten byl tak strašně namachrovanej. Vychovatel, s kterym jsem se nejvíc hádal. Jednou jsem se zdržel z praxí a přišel pozdě. Dostal jsem ten den zákaz vycházek a měli jsme spolu dělali úklidy. Při nich jsme se tak pohádali, že jsme na sebe řvali přes celou chodbu. Pak mi šel na pokoj opravovat okno.. on stojí v otevřeným okně na štafličkách, já na posteli uplně nasranej a on tam na mě začne: „Doufám, že mě neshodíš z toho okna..“. To byl takovej debil.
Vem si, kdyby narazil na týpka, kterej by to prostě fakt udělal..
A že jich tam je..
Rodinný zázemí má určitý vliv na charakter člověka, ale z nějaký části na tom má podíl i okolí, v pozdějším věku hlavně. Co myslíš?
Podle mě je to 50/50. Rodina má vliv na to, jak tě vychová a ta výchova má vliv na to, jak se pak rozhoduješ. Do teď se bavím s lidma, co dělaj píčoviny, ale nemám potřebu ty píčoviny dělat s nima. Praha mi dala jen to dobrý, stojím si za tím. Už jenom kvůli tomu, že jsem vyšel z toho ústavu a měl jsem byt. Naučil jsem se komunikovat s lidma a navíc mi Praha jako taková dala větší možnosti a zkušenosti.
Ale i větší možnosti na blbosti?
Je to o tom, jakou máš vůli. Jestli je pro tebe priorita vést normální život a nebo jestli z tebe bude troska. Praha mi spíš dala než vzala. S mámou se normálně bavim, i když bydlí v Teplicích a já v Liberci. Jsem s ní v pravidelným kontaktu na telefonu a 1-2x za rok se vidíme osobně. Ale zpětně si neumím představit, že bych bez ní vůbec fungoval. Pro mě moje máma byla vždycky nejdůležitější člověk v životě a vždycky jsem si myslel, že až tady nebude, tak na tom budu špatně. Ale teď už ne, díky tý Praze, a díky těm zkušenostem, co jsem za tu dobu získal. Kdy jsem se prostě musel starat sám o sebe a myslet sám za sebe. Sice jsem nad sebou měl ústav, kterej mě měl korigovat, ale furt jako, sehnat si nějaký peníze navíc, když ti nikdo nedává nějak extra velký kapesný, aby sis mohl něco koupit, aby sis mohl koupit něco dražšího, tak na to prostě musíš dohlížet. Musíš se kvůli tomu starat a něco pro to dělat. A díky tomu já teď vim, že až tady máma nebude, tak to obrečim, ale vím, že to zvládnu. Tohle je za mě jeden z největších plusů. Další plus bylo to, že jsem se v Praze naučil komunikovat.
V diagnosťáku byl vychovatel, kterej byl bejvalej feťák a byl to přesně feťák z tý ery, kdy ještě nebyly telefony a fungovalo to tak, že se určil sraz kam příjde dealer a sešlo se tam třeba sto lidí. Fetoval herák. Kradl kvůli tomu a tak, a jednoho dne si řekl, že se chce mít líp, ale chce přitom sedět na prdeli. Tak si udělal školu a začal dělat vychovatele. Za mě to byl strašněj frajer už jen za to, že to takhle na férovku řekne. Svůj život předkládal jako příklad toho, jak se nemá žít a jak se může člověk dát dokupy. Takový lidi jsou v ústavech dost přínosný. Víc než nějakej papaláš, kterej támhle něco říká, ale sám nic vlastně nezažil.
Ale zrovna herák, to je teda frajer, že to vůbec zvládnul.
Máš nějaký sourozence?
Ano, mám o dost starší sourozence. Sestře je přes čtyřicet.
Řekl bych, že moje sestra má zkušenosti ze života doma a já naopak spíš ve městě. Ona nikdy nebyla taková, že by po nocích lítala venku. Jak už jsem říkal, komunikace pro mě byla důležitá a teď se mi to i promítlo do mého zaměstnání číšníka. Tam s lidma musíš umět komunikovat. Ale ono obecně musíš umět komunikovat. Musíš umět komunikovat a umět se prodat. Při vstupním pohovoru do FootLockeru si mě vzal jeden týpek stranou k regálu, ukázal na AirMax a řekl mi, ať mu je prodám. Tak jsem mu řekl, na co a k čemu ty boty jsou dobrý, mezi tím, co mi v hlavě probleskla vzpomínka na to, jak pod mojí hodně velkou kamarádkou ta bublinka praskla. Když se mě ptal na nosnost, tak mi to nedalo a o kamarádce jsem se zmínil – kuprospěchu, prolomilo to ledy.
Sem tam jsem se některejma viděl, ale zřídka. Znáš Filipa z Vysokýho, ne? Ten mi první den v ústavu napsal: „Co tady děláš?“
Si do teď pamatuju, jak ve Vysokým od někoho koupil klíče k Fabii za dvě stovky. Pak ho myslim chytli a nebo to někam napral.
Jo, to je možný, vždyť on tam vlastně kvůli tomu skončil. Papíry sice nemá, protože když jsem mu naposledy psal, jestli je pojizdnej, tak mi vyfotil koloběžku s tim, že o ně zase přišel, ale teď už to myslim nedělá. Znal jsem ho už před tim a dost mi to pomohlo, že jsem tam měl někoho známýho. To byl jeden z lidí, kterej tam chodil permanentně nalitej a moc dobře o tom každej věděl.
Jednou se venku fakt ožral a on teda standardně ochcával ten přístroj na měření alkoholu, ale jednou přišel fakt na šrot a řekl si, že na to sere. Nadejchal tři a půl promile.
Tyvole..
Pak tam byl ještě jeden kluk, s kterým jsem se normálně bavil. To je kluk, kterej chtěl bejt vždycky holka. Vim že byl na stejný základce jako já a s nim jsem se viděl třeba před půl rokem. To je ten typ člověka, kterej se tam dostal kvůli psychickejm problémům-sebepoškozování. Člověk, kterýho rodina zavrhla kvůli tomu, jakej je.
Ale jak tohle prostě ovlivníš..
Neovlivníš. On tam přišel s tim, že byl „na palici“, ne že byl zlej.
Pak tam přišel ještě jeden cigán a to byl buzerant. A ti dva, když se spolu začali bavit.. to byla jedna velká žena. Takový typický fifleny se z nich staly.
Zážitek, na kterej rád vzpomínáš a naopak na kterej moc ne? Pořadí si můžeš vybrat.
Hele asi to, když mě naháněli po tý Praze. Od Ípáku mě naháněli až na černej most, dokuď jsem nenastoupil do autobusu. A teda druhý nejhorší byl ten, kdy jsem se ve společenský místnosti, kde se s celým oddělením probírá průběh dne, pohádal s jednim vyfetovancem, ale debílkem. Choval se tam jako kokot a já ho okřikl. Po skončení jsme se ještě nějak hádali a on na mě naběhl, já ho zkopnul zpátky na gauč a odešel jsem do pokoje s tím, že se s ním nebudu bavit.
Za chvíli mi někdo klepe na dveře, tak jsem vylezl a on stál za těma dvěřma s nožem v ruce a dal mi ho na krk.
Si děláš prdel ne?
Já jsem se mu v tu chvíli vysmál. Chytil jsem ten nůž za čepel, vzal mu ho a řekl jsem mu, ať jde pryč.
Máš nějaký nadpřirozený schopnosti, ne?
Ale tak protože to je debílek. To není člověk, kterej ti ublíží záměrně, ale spíš omylem, daleko pravděpodobněji. Ne hovno, ja mu myslim ten nůž dokonce vrátil a řekl mu, ať si ho jde uklidit.
Jeho asi největší talent bylo to, že uměl ze slin vyfouknout bublinku.
A nejlepší zážitek, tybrďo.. já asi nemám jako žádnej nejlepší, možná to, když jsem byl na tom Křešíně a dozvěděl jsem se, že jsem negativní na drogy.
To je tvůj nejlepší zážitek, jo?
Ale třeba ještě to, když jsme v zimě na Křešíne šli na sjezdovku.
To pak asi potěší, když to na Křešíně není obvyklý.
Drogy, alkohol a cigára. Jak to tam s tímhle funguje? Trochu jsme to už nakousli, ale jestli se k tomu ještě chceš nějak vyjádřit?
Pod svícnem je největší tma a z ústavu můžeš dělat všelijaký věci.
Jednou jsem v klubu našel kulatý a pak jsem si je schoval pod polštář. Ráno jsem vstával na praxe a zapomněl jsem, že je tam mám. Cestou na praxe jsem měl fakt divnej pocit, že se dneska něco stane. Došel jsem z praxí na ústav a jeden kluk ke mně přibehl a řekl, že mi to našli. Vychovatelka si mě zavolala na vychovatelnu, ukázala mi to a zeptala se, jestli vim co to je. Já řekl že jo, že je to extáze a že jsem to našel a ona na mě, proč jsem si to nechal. Odpověděl jsem, že pro mě je tohle to samý jako pro ní, když najde na zemi peníze. Pro mě to nejsou drogy, pro mě to jsou peníze. Neměl jsem to pro sebe, ale na přeprodej.
Jednou jsem takhle zkoušel vychovatele Budíře na cestě autobusem do bazénu. Byl jsem sjetej a v autobuse jsme si povídali, koukal jsem mu i do očí a vůbec mu to nepřišlo divný. Nebo to neřešil. Možná jak jsem řikal, pod svícnem je největší tma. Koho by například napadlo, že budeš prodávat drogy z ústavu. Ve finále skoro nikoho, protože takovej debil snad nikdo nebude. Ale jen tak tě třeba ani neotestujou na drogy, maximálně když tam jsi právě kvůli nim. Tam už jako maj ten předpoklad k tomu, aby ti ty testy dělali, ale jen tak ne. V ústavech primárně platí: „plníš plán, dělej si co chceš“, jen to prostě nesmí bejt vidět. Když tam například příjdeš zkouřenej a máš rudý oči, tak si dát minimálně ty Visinky.
Pomáhá to?
Jo, pomáhá. Já to teda nepoužíval, protože jsem extra nehulil, ale byli tam asi dva kluci, který byli regulérní huliči a pomáhalo jim to.
Záleží na tom, v jakém městě nebo kraji se daný ústav nachází?
Stoprocentně. Nevím, jestli jsem si to vybavil dobře, ale myslím, že ten nejhorší ústav se jmenuje Hostinný. To je právě ta pracovka. Nemáš tam pravidelný vycházky, máš tam pravidelný testování, pravidelně ti lustrujou pokoj a máš tam nastavenej časově rozvrženej denní program. Sice tam trochu volnýho času je, ale ten trávíš ve společnejch prostorách a nebo na pokoji. Nám to tam oproti tomu fungovalo jako intr, mohli jsme si půjčovat i XBOX.
(Ilustrační foto ústavu Hostinný, Zdroj: https://www.vuhostinne.cz)
Můžeš ve zkratce popsat, jak probíhá den v takovým ústavu?
Hele, klasickej všední den.. ráno vstaneš a jdeš se nasnídat, pokud to stíháš. Dělali tam normálně snídaně a obědy, protože uvnitř objektu byla i škola, kde byl obor kuchař číšník, takže to obstarali lidi z praxí. Když jsi do školy chodil náhodou někam jinam, tak to většinou bylo někde ve městě a nebo poblíž. Po snídani jsi šel do školy a pak jsi se z tý školy měl vrátit včas – je tam nějakej stanovenej čas, do kdy by ses měl vrátit, a pak máš normálně vycházky. Pak za ten tejden ještě stihnout ten plán. Teď jsem si vzpomněl, že jsme čistívali třeba akvárko, kde jsme chovali krevety. Hlavní vychovatel tam měl normálně akvárko s krevetama a starali jsme se o ně.
To je ale náhodou pěkný.
Funguje to zařízení reálně tak, jak by fungovat mělo?
Co se týče principu ústavu, co to má plnit.. není to ideální. Jsou prostě případy, kdy se tam dostane zmrd, kterej si to tam sice nějak odžije, bude bit od vychovatelů, ale pak vyleze a je úplně stejnej. Kolikrát skončí i ve vězení.
Jednou kvůli jednomu agresorovi museli vyklidit celý oddělení, aby nám neublížil. Si pamatuju, že na něj a ještě na jednoho kolikrát použili injekci na uspání.
Co vzkážeš čtenářům, jestli něco chceš vzkázat?
Nedělejte píčoviny a mějte svojí hlavu. Všechno co děláte, má nějaký následky, myslete na to.
Napsat komentář